Dnes od rána bylo celkem škaredé počasí...a nebo vlastně ani ne. Hodně záleží z jakého úhlu pohledu se to vezme... Bylo nádherně!

Byla jsem ve škole, od rána pršelo a foukalo, nebylo to příliš vábné...ALE!!!..ale pohled z okna byl nádherný!!! Mrzlo. Kapky vody rychlo zasychaly na oknech, na stromech, listech, plotech - svět kolem/přes okno vypadal jako jedno velké ledové královtsví. Bylo úžasné být mězi dětmi a vidět jakou z toho mají radost a jak jim radostí svítí očka...Druhý pohled byl jiný - mezi dospělými hned "zavládla panika"...jaká bude doprava? Jak se dostaneme domů? To je horzné! - Co budeme dělat...apod.

V tu chvíli mi to přišlo celkem vtipné, a byla jsem vděčná že jsem vlastně ještě "dítě", protože to byla opravdu nádehra - všchno to, co vznikalo za okny bylo jedno velké umělecké dílo...

„Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Mt 18, 3

 

...

Počasí dnes bylo tedy naprosto jiné než před třemi lety na světovém setkání mládeže v Madridu - kdy svítilo slunce, teplo bylo úplně všude a člověk byl rád, když se alespoň na chvíli měl možnost někde schladit. To už jsou 3 roky? proletí mi hlavou. To tak letí, za tu dobu se změnila spousta věcí, pomalu mi příjde, že už je to celá večnost, kdy bylo toto setkání.

Možná je dobré tak trochu nostalgicky si vzpomenout, co pro mě toto Setkání znamenalo...?

...

Dnes, jak jsem psala výš, bylo všechno úplně jiné...

Do Brna dorazil kžíž a ikona světových dnů mládeže. Jiné podmínky. Jiná situace.

Jakoby jiný život, ale přesto to mělo něco společného.

Byl večer, zima, foukal studený vítr....v potemnělém kostele byl On.